KAPITOLA 14
Amyin příběh se vyprávěl dlouho. Ne v jednom souvislém vyprávění, ale v dlouhých intervalech a v odpovědích na mnoho otázek vyprávěla otci historii dnů, které strávila mimo domov.
A toto je její vyprávění.
Toho jasného srpnového rána, den po jejím prvním plese, vyšla z domu lehkým krokem a s veselým mladým srdcem. Na prahu ženství, kdy se před ní rozprostíral život plný příslibů a jasu, svět jako by jí ležel u nohou a na hlavě měla korunu svého mládí a krásy. Ovšem náhle se nad tím vším snesl temný mrak, který zavřel zářivou krajinu a sluneční světlo a zahalil mládí, krásu, naději a příslib, celou tu nádheru letního dne, do mlhy a temnoty údolí stínu smrti.
Myslela jen na včerejší triumfální scénu (protože taková pro ni byla) a vesele procházela otcovým pozemkem, až došla téměř na okraj parkových pozemků. Zde potkala pošťáka: “Moje dopisy, prosím,” řekla a vyměnila si s ním “dobré ráno”. Podal jí dva psané ženským písmem a šel dál. První rychle zlikvidovala, byl od mladé přítelkyně, která odmítla Amyino pozvání na následující den. Druhý, psaný cizím písmem, ačkoli nesl londýnskou poštovní značku, otevřela, když opouštěla park a vydávala se na hlavní silnici do Dunwiche. V Dunwichi byl (jak už bylo řečeno) den trhu a kolem v tu chvíli prošli dva nebo tři vesničané z Harleyfordu, s nimiž si vyměnila pozdravy a kteří na chvíli odvedli její pozornost od dopisu.
Ještě jednou obrátila zrak na stránku a přečetla si slova, z nichž jí před očima začal plavat park, les i silnice a z nichž se jí mladá krev nahrnula do tváře a zase se vrátila s mrazením u srdce. Částečně se vzpamatovala, vrátila se zpět na pozemky parku a tam, ve stínu velkých stromů, si dopis přečetla znovu.
V dopise bylo napsáno…
MA MIGNONNE,
zapomněla jsi na Izolu, svou chůvu? Zapomněla jsi na tu, která tě houpala v náručí, abys usnula, a vedla tě přes hory sbírat divoké kamzice, aby upletla věnce a koruny pro tvou krásnou matku? Víš, že máš matku, která teď žije mezi těmi horami? Vyprávěl ti ten, kdo jí zastínil a proklel její mladý život, příběh o jejím utrpení a křivdě? Dlouhých dvanáct let, ma cherie, žila osamělým a smutným životem a teď leží na lůžku nemocná s bolestmi a ruka smrti se nad ní drží. Je moc unavená, má Aimée, copak k ní nepůjdeš? Jsem v Londýně a každý den čekám na velkém Midlandském nádraží, neboť vím, že přijedeš. Poznám Tvou sladkou tvář mezi tisíci, vždyť jsem ji viděla noc co noc ve svých snech. A ty, ty poznáš Izolu, svou starou chůvu, podle její hnědé kápě a pláště z hor.
V naprostém zmatku a úžasu, s každým nervem v těle, který se jí chvěl a třásl, četla Amy dopis znovu a znovu, a jak to dělala, vnucovalo se jí přesvědčení o jeho pravosti a pravdivosti. V hlavě jí zůstaly jen dvě myšlenky: první: “Otec mi hořce a krutě lhal, když mi do očí zapřel matku a na její místo dosadil jinou.” Druhá: “Moje matka stále žije! Když si pospíším, možná ji ještě uvidím, než zemře. Moje milovaná, krásná matka, kterou jsem nevědomky milovala po celý svůj život.”
Její hněv vůči otci převyšoval jen jeden cit, její silná, vroucí láska k matce, jejíž obraz se nyní zřetelně rýsoval v její mladé paměti. Izolina slova v ní vyvolala celý svět vzpomínek, koruny květin, horské stezky, věci, které jí předtím připadaly jen jako plovoucí představy nebo dětské sny, nyní nabyly své pravé podoby jako zřetelná živá skutečnost.
Protože nevěděla nic o okolnostech, které vedly k rozchodu pana Wardena s jeho první ženou, jevil se její vzrušené představivosti jako dokonalé monstrum zloby, krutý, nestálý tyran, který zavrhl tu, jež ho upřímně milovala, kvůli jiné ženě.
„Řekl mi lež,“ opakovala si stále dokola, „aby mě přiměl milovat jinou ženu a aby mi zoceloval srdce proti vlastní matce.“
Pak jí před očima vyvstal obraz té matky, ležící nemocné až k smrti, a jedna myšlenka smetla všechny ostatní.
„Okamžitě se za ní vydám,“ řekla s divokým výkřikem, „za jakékoli riziko, za jakoukoli cenu. Kdo ví, třeba jí ještě zachráním život.“
U Amy přemýšlet znamenalo jednat, teď už neváhala ani chvilku. K nádraží v Dunwichi vedla kromě hlavní silnice ještě jedna cesta – klidná cesta, která vedla přes pole a uličky, možná trochu oklikou, a proto po ní v rušný den trhu pravděpodobně nechodil nikdo jiný než cikáni nebo tuláci. Touto cestou se Amy ihned vydala; věděla, že kolem poledne odjíždí vlak do Londýna. Co bylo pět mil chůze pro dívku v jejím věku, mladou, činorodou a silnou; kromě toho měla jednu všeobjímající myšlenku, která propůjčila nohám křídla.
„Jdu k matce, o které jsem snila a kterou jsem milovala po celý svůj mladý život.“
Jakmile dorazila do Dunwiche, byla si celkem jistá, že unikne poznání. Nádraží (křižovatka s velkým provozem) bylo ve dnech trhu velmi přeplněné a Amy, která rychle prošla davem, si vzala jízdenku a posadila se do londýnského vlaku, aniž by se na ni strážný, jemuž byla osobně neznámá, podíval víc než náhodným pohledem.
Pak měla čas na přemýšlení. Čím více však přemýšlela, tím více na ni doléhaly obtíže jejího postavení. Jak by mohla jednat, aby to bylo nejlepší? Bylo pro ni prostě nemožné poradit se v této věci s otcem, neboť zda by veškeré jeho úsilí nesměřovalo k tomu, aby její matce zabránil v jejím právoplatném postavení, a zda by on, který žil tak dlouho v hříchu (tak si myslela) s jinou, mohl mít pro ni v jejím nynějším podniku nějaké pochopení.
„Počkám a poradím se s Isolou,“ říkala si mladá dívka, když ji vlak hnal směrem k Londýnu, „ta nejspíš bude vědět, co si přeje moje matka.“ A když si vzpomněla na tu matku a na léta utrpení, k nimž ji odsoudila otcova krutost, všechny její city se spojily v jediném rozhořčeném rozhodnutí nenechat nic náhodě, aby se ta matka napravila a vrátila se jí, když ne ke štěstí, tak alespoň ke klidu a cti.
Když vlak vjížděl na londýnské nádraží, všimla si ženy oděné v dlouhém hnědém plášti se selskou kápí přetaženou přes hlavu, kterou rychle identifikovala jako Izolu; ne podle toho, že by si vzpomněla na tvář své chůvy, protože tady jí paměť selhala, ani podle šatů, které jí sice připadaly podivné, ale ta žena zjevně čekala a pozorovala, a její dlouhý vážný pohled do každého vagonu, když vlak přijížděl na nástupiště, nemohl nezapůsobit ani na nejnáhodnějšího pozorovatele.
„Ma bonne,“ řekla Amy tichým hlasem, když vyskočila z vlaku a natáhla obě ruce ke své chůvě.
„Svatá matko!“ vykřikla žena, popadla Amyinu ruku a vášnivě ji políbila.
„Které z mých dvou dětí to vidím? Ty oči, ten hlas, ty ruce a ty vlasy patří její matce. Mé dítě, žehnej svatým a svaté Marii, kdykoli se podíváš na svou sladkou tvář ve skle, neboť po celý svůj život nebudeš bez portrétu své matky.“
Následovaly otázky a odpovědi v rychlém sledu. Amy se od Izoly dozvěděla, že její matka vstoupila do kláštera svaté Ženevy, vzdáleného několik mil od jejich starého domova. Isola se ani slovem nezmínila o matčině prohřešku, ani o tom, jak kvůli chvilkovému rozmaru opustila manžela a dítě. Izolina silná láska a oddanost ke své paní ji zaslepovala před všemi jejími chybami; viděla ji jen v jednom světle, jako ukřivděnou, trpící ženu, a jako o takové o ní mluvila. Dlouho se zabývala hrubostí a krutostí jejího otce vůči mladé ženě a vyprávěla Amy, jak se jeho chování stalo neúnosným a jak si nakonec musely hledat jiný domov; jak její matka nakonec složila sliby v klášteře svaté Ženevy a hledala v náboženství štěstí, které nemohla najít ve světě. Isola se vůbec nezmínila o lži, která se na jejího otce snesla v souvislosti se smrtí jeho ženy. Podle jejího názoru byla jediným slabým místem Aiméeina charakteru její láska k manželovi a skutečné pokání za její vinu. To bylo pro Izolu zásadní.
„Ten muž tě nenávidí, proč bys ho měla milovat?“ zněl její argument. „Choval se k tobě špatně, udělala jsi dobře, že jsi ho opustila.“
Nicméně jakýkoli Aiméein příkaz musel být do puntíku splněn a ona se slepou bezdůvodnou věrností psa poslechla sebemenší přání své paní.
A tak se stalo, že úmyslně či neúmyslně vyvolalo Isolino vyprávění v Amyině mysli velmi špatný dojem. Mladá dívka si jen stěží uvědomovala své vlastní pocity vůči otci.
„Nemohla bych tomu všemu uvěřit, ani z tvých úst,“ řekla vášnivě, „kdyby mi sám nelhal a nezapřel mi do očí mou vlastní matku.“
A tak se vydali na cestu. Slečna Wardenová měla v měšci jen několik sovereignů, ale Isola se zdála být dobře zásobena penězi.
„Odkud máš všechny peníze?“ zeptala se Amy udiveně, když si všimla Izoliny dobře naplněné peněženky. Isola ukázala na své uši zbavené ozdob.
„Ty jsi je prodala!“ vykřikla Amy, „vždyť musely představovat úspory nejméně za dvacet let.“ Dodala, když si vzpomněla na zvyk francouzských venkovanů investovat své výdělky do šperků, a zejména do náušnic, které pak vyměňují za jiné, cennější, jakmile se jim ve světě daří. Isola sklonila hlavu.
„Mohl by je někdo postoupit někomu hodnějšímu nebo někomu, kdo by na ně měl větší právo?“ zeptala se vážně.
Amy se při důkazu takové oddanosti zalily oči slzami a víc už neřekla.
Než dorazily do Folkestonu, Amy už byla klidnější a vyrovnanější. Snažila se pro sebe vytyčit nějaký akční plán.
„Myslím, Izolo,“ navrhla, „že odtud otci zatelegrafujeme, že jsem v pořádku a v bezpečí a že o mně ještě uslyší.“
„Mon Dieu!“ vykřikla Isola, „a při přistání v Boulogne ji zastaví policie! Ne, ne, mé dítě, počkej, až bezpečně dorazíš ke své matce, a pak telegrafuj, piš nebo dělej, co chceš.“
Amy pochopila sílu argumentu a víc už neprotestovala, ale pro dívku, která svého otce milovala tak vášnivě jako ona, bylo těžké, ba nemožné zcela vytěsnit ze své představivosti duševní muka, jimiž musel trpět kvůli její nevysvětlitelné nepřítomnosti. Ale co mohla dělat? Obtíže jejího postavení se zdály nepřekonatelné a její mysl byla tak zmatená, že cítila, že už sotva dokáže rozlišit mezi dobrem a zlem. Kromě toho se jí zmocnila jediná všepohlcující intenzivní touha vidět matku, takže všechny ostatní pocity byly poměrně umrtvené.
Přejeli noční poštou do Boulogne a odtud bez prodlení pokračovali v cestě do Le Puy. Cesta byla únavná a Amy se zdála nekonečná, tak dlouhé a bezútěšné se zdály hodiny, které ji oddělovaly od zbožňované matky. Nakonec se to podařilo a ve chvíli, kdy se celý kraj kolem Harleyfordu zvedl, aby se připojil k bezvýslednému pátrání, a Frank Varley a lord Hardcastle sepnuli ruce ve slavnostním slibu, že nebudou odpočívat ve dne ani v noci, dokud poutníka nepřivedou domů, ležela Amy v matčině náručí v klášteře sv. Genevieve, nebo klečela po jejím boku a líbala jí ruce, nohy či šaty v dokonalé extázi a zmatku z radosti, že se konečně naplnily její nejdivočejší představy a že skutečně našla matku.
„Ach,“ řekla Amy, přerušila vyprávění a dlouze se nadechla. „Nikdo by mi nedokázal vylíčit maminku takovou, jaká skutečně byla a jakou jsem ji našla. K tomu by bylo zapotřebí zvláštní inspirace. Popsat takovou krásu, krásu tvarů, barev a obrysů – ano, to lze; ale namalovat mnoho průzračných odstínů slunečního paprsku nebo světlo a stín hrstky jiskřícího, vlnícího se potoka! To je nemožné. Až se najde někdo, kdo to dokáže, pak ať začne malovat mou matku v celé její proměnlivé, podivuhodné kráse. Jako samotná císařovna, jako hvězda na temné obloze zářila mezi nevýraznými jeptiškami u svaté Ženevy. Všechny byly tak nehezké, tak staré, nebyla mezi nimi jediná mladá tvář. Žádná z nich nebyla na druhé straně hor déle než třicet let. Všechny byly nesmírně laskavé a zdvořilé a ke všem rozmarům mé matky tak shovívavé, chovaly se k ní téměř jako k neposlušnému, rozmazlenému dítěti a trvaly jen na takových věcech, které byly nezbytně nutné k udržení klášterní kázně. Ve svém malém holém pokojíčku, v hrubých hnědošedých šatech, prožila deset nejlepších let svého života. Když ji znám tak, jak ji znám teď, je obdivuhodné, že rutina a uzavřenost klášterního života nezlomily jejího ducha a zcela ji nevyčerpaly. Ach, tatínku, nesnáším rutinu, nesnáším kázeň, nesnáším klidný, spořádaný život, a přesto mám pocit, že kdybych se dožila stáří, zchřadla a zhnědla, ráda bych přišla sem, k těmto milým jeptiškám, a v klidu s nimi ukončila své dny.“
Amy si unaveně povzdechla; vzdychala teď často. Podivné události, kterými v poslední době prošla, ji nadmíru zkoušely, ale nejtrpčí zkouškou ze všech byla volba, kterou byla nucena učinit mezi otcem a matkou. Věřit v pravdu jednoho znamenalo uznat lež druhého a pro její mladé, milující srdce bylo vskutku těžké se mezi nimi rozhodnout.
Pan Warden se na svou dceru úzkostlivě podíval. Velmi se změnila a on nemohl nemít pocit, že se jeho jasná, lehkovážná Amy už nikdy nevrátí. Tu a tam se sice objevily záblesky jejího starého já a ona mu pohlédla do tváře svýma rozesmátýma očima, ale bylo to jen tu a tam a dnešní Amy byla smutnější, bledší a zamyšlenější bytostí než Amy před půl rokem.
„Amy, drahá,“ řekl pan Warden něžně, „řekni mi jednu věc a já už se tě dnes nebudu na nic ptát. Zmínila se tvoje matka někdy nějak o tom, jak mi kdysi ublížila, nebo ses tu historku dozvěděla od někoho jiného?“
„Od lorda Hardcastla,“ odpověděla Amy. „Když jsem poprvé uviděla svou matku, jak mě sevřela v náručí, řekla: ‘Miláčku, znáš celou pravdu a můžeš mě ještě milovat?’ V domnění, že naráží na tvé zanedbávání a krutost a na její netrpělivost a útěk, jak je popsala Isola, jsem odpověděla, že znám celou pravdu a že ji miluji víc než kdy jindy. Poté už ani jedna z nás o této záležitosti nic neřekla. Teprve když přede mnou na skalách stanul lord Hardcastle a se svou hubenou bledou tváří a slavnostním chováním trval na tom, abych si vyslechla celou pravdu a pak se rozhodla mezi rodiči, dozvěděla jsem se, co se skutečně stalo. Tatínku, cítila jsem tehdy, že ho budu navždy nenávidět za to, že svrhl mou modlu z piedestalu. Přesto,“ dodala plačtivě, „bych mu také měla být vděčná, vždyť mi vrátil mého drahého otce a rozptýlil mrak, který se mezi námi vznášel.“
„Díky Bohu za to, mé dítě, a nebýt jeho, Amy, tvůj otec by tu teď s tebou nemluvil. Ještě několik takových dnů smutku a úzkosti by vyčerpalo poslední zbytky mých sil. Mám vůči lordu Hardcastlovi dluh, který nikdy nemohu splatit, a tuhle mě nesmírně bolelo, když jsem slyšel tvou náhlou otázku, zda má právo nosit tvůj prsten. Musela jsi ho hluboce zranit.“
„Ale, tatínku, drahý, to bylo proto, že se na tu příležitost nehodil. Někteří pánové, které znám, jako například pan Varley, by řekli ‘kdybych měl jen právo ho nosit nebo nějakou podobnou zdvořilostní řeč. Já bych to ovšem považovala za velmi drzé a za velký nesmysl. Ale lorda Hardcastla nikdo nikdy neobviní, že by mluvil nesmysly! Okamžitě nasedne na svého vznešeného koně, sotva pronese slovo, vrátí mi prsten a s nadhledem císaře odejde z místnosti!“
„Amy,“ řekl pan Warden po chvilce odmlky, „před chvílí jsi mluvila o Franku Varleym; zajímá tě, co se s ním stalo?“
„Ano,“ řekla Amy a dychtivě vzhlédla, „kde je, tati? Co udělal, když se dozvěděl, že jsem se ztratila? Pověz mi to, nenech mě čekat ani okamžik,“ dodala svým starým tónem a způsobem.
„Celý měsíc, dítě moje,“ řekl pan Warden a pozorně sledoval dceřinu tvář, „byl zlomený, neutěšitelný, vlastně všechno, jen ne šílenec. Další den,“ řekl to velmi pomalu, protože se mu nechtělo zasáhnout, „se zasnoubil s Mary Burtonovou a deset dní nato se oženil.“
Leknutí, zachvění, velmi zarudlý a pak velmi bledý obličej, to bylo vše, a pak Amy podivně klidným tónem zopakovala: „Ženatý s Mary Burtonovou! Dobře si na ni vzpomínám, na tu velkou, krásnou, pohlednou dívku, která nevěděla, jak přimět muže, aby se na ni dívali! Dnes už o tom nebudeme mluvit, tati. Jinak mi doktor vynadá, jestli tě budu dlouho zdržovat a unavovat. Ach!“ povzdechla si a podívala se směrem k horám, „myslím, že ty jeptišky v Saint Genevieve se mají mnohem lépe než my, kteří tu stojíme v mrazu a bouři a bojujeme svůj životní boj!“
překlad a úprava: Nikola Bílá
Přidejte odpověď